PRÁCE NA OTĚŽÍCH - aneb Jak začít komunikovat s koněm jako jezdec

Když se řekne „práce na otěžích“, skoro jistě si nejprve představíte jezdce kroužícího na jízdárně s otěžemi pevně v rukou. Další si pak v hlavě promítnou cvičení typu různých forem zádrží.

To, jak bude vypadat kontakt koně na otěžích je vidět a cítit v ruce ještě před samotným ježděním. Vytváříme si ho mnohdy nevědomky totiž už při vodění na ohlávce. Způsob, jakým vodíme koně na ohlávce, nám připraví vztah koňské huby k otěžím, potažmo k rukám jezdce.
Z tohoto důvodu je třeba se učit rozumět signálům, které otěž vysílá. Kůň se učí porozumění tlakům otěžemi, vytvořených lidskou rukou. A člověk se učí porozumět způsobu vyjadřování koně, jež vytváří působením své ruky.
Aby byla práce na otěžích smysluplná, je nutností, aby se nejprve koník naučil, k čemu vlastně otěž slouží. Aby věděl, že ji má respektovat, že s ní nemá bojovat, že ji má následovat... Teprve, když jejím tlakům rozumí, pak může přijít smysluplná práce.

Teprve taková otěž má tu správnou funkci.
 

     Jezdec by neměl mít otěže na to, aby mohl koně brzdit. Ani na to, aby se měl čeho držet, když nebude v rovnováze. Dokonce ani na to, aby jej TÁHAL doprava, doleva, dozadu a vpřed.

Pokud jezdec tyto nutkavé potřeby má, jeho prioritou by se mělo prvotně stát jejich brzké odstranění. Za velmi důležité přitom považuju zaměření se na NEZÁVISLÝ SED. Protože bez něj se jezdecky nikam nedostanete. Ale o tom někdy příště.

Jedním z jezdeckých cílů je, co možná nejjemnější cit v rukou, v otěžích.

Tomu je zapotřebí se učit, protože někdo má ruku přirozeně citlivější a někomu byla do vínku dána ruka hrubší. Tak to je. Koně taky mají hubu různého prahu citlivosti. A právě proto je dobré se sladit a společně s koněm tuto věc probrat a shodnout se na výši „úrovně“, dřív než se začneme věnovat plnohodnotnému ježdění a přiježďování. Předejdeme tak onomu nesmyslnému a desinformačnímu tahání otěžemi, které vede akorát tak do „začarovaného kruhu“ vzájemného celoživotního přetahování.
Namísto toho dosáhneme citu a porozumění obou stran. Do budoucna je to obrovská mocná investice do pevných základů, na kterých může jezdec i kůň donekonečna růst!!

Jak jinak začít, než ideálně na zemi vedle koně.

Dokonce na úrovni ohlávky. To však mnoho jezdců považuje za méně cenné až zbytečné. Proto uvedu aspoň pár důvodů proti tomuto zažitému mýtu:
- v procesu učení se nemusím starat o to, jak sedím na koni, jestli mu někde nepřekážím

- nemusím se bát, že případně spadnu, což se náramně hodí u remonty nebo u těžko ovladatelného koně
- mám daleko lepší vizuální možnosti, které v sedle chybí (viz např. přiložené foto)
- mám koně fyzicky a vizuálně pod větší kontrolou, než v sedle/rychleji se oba učíme
- mám víc klidu, času, čisté mysli a soustředěnosti být ke koni spravedlivá
- nemusím se starat o dvě otěže a je to pro koně fyzicky jednodušší / a taky mu prostě nenaděláme v hubě takovou paseku (když se člověk učí)
 

Následující řádky nejsou v žádném případě dogmatický návod. Je to typ, jak to může úžasně fungovat, když se člověk zamyslí nad tím, co koni svoji rukou vlastně říká. Nehledejte nic složitého, je to ve své podstatě velmi jednoduché.

Najdu si menší uzavřený prostor. Takový, aby jsme se oba cítili příjemně a bezpečně. Mám koně, na celkem jedno, jaké ohlávce s ideálně 2,5 - 3m vodítkem těžšího typu s těžší karabinou (ne, prosím, panik karabinu, která se může samovolně rozepnout).

Převážně začínám požadavkem o couvnutí ze stání …

Měla by to být zpočátku jen naše myšlenka, že to v budoucích minutách budeme chtít

… a proto Hned tady nastává chyba, která může za převážnou většinu nedorozumění se s koněm až na úrovni drezůrního obdélníku nebo parkuru.

Člověk má pocit, který mnohdy vůbec nevnímá, že má-li v ruce vodítko, na jehož konci je kůň, musí přeci to velké těžké zvíře tvrdě zatáhnout. Nechtíc, když se nedá zastavit, že jo. Ano. Ale taky je to jedno z nejúžasnějších citlivých a jemných stvoření, skoro si troufám říct, že citlivějších než člověk sám. Vždyť na tom v divoké přírodě stál jeho život.

A to nerozebírám, jak moc a důstojně koně přirozeně odpouštějí naše chyby….
 

Takže ještě jednou …

Požádat o krok vzad znamená začít, zeptat se koně, jestli by mohl.  Tzn., vytvořit tlak pouze několika málo gramy. Jakmile dáte víc, už mu pohyb nařizujete. Na to se koník brání, přirozeně jde do protitlaku, vytváří se v něm opoziční chování a vy tak musíte táhnout ještě víc. Nakonec máte v ruce tolik tlaku, že by jste mohli pracovat pro  odtahovou službu. Koník buď povolí, že ho už vaše přetahovaná nebaví a couvne. A nebo se taky rozhodne odejít a věřte nebo ne, na ohlávce vašich + - 60 kg, toho + - 600 kilového chlupáče neudolá. A tak člověk chytne po udidle a celý předešlý postup spolu jen opakují. Což neřeší porozumění koně ani udidlu.
Proto je tak moc důležité si nastavit intenzitu SÍLY, kterou koni řeknu - dám prvotní požadavek, pokyn, signál, impuls, jak má vypadat pomyslný knoflík, na který kůň bude v budoucnu couvat a později zastavovat.

Stojíce vedle koně, kterého jsme požádali, máme před sebou dvě varianty, jež se pravděpodobně stanou.
1. Kůň bude bez reakce. Jakási stagnace, apatie.
2. Kůň začne nabízet něco, aby se tlaku zbavil. Pohyb hlavou, tělem.

ad 1. Je to jakési koňovo povolení, že mu tlak nevadí a je mu jedno, že něco "říkám".

Tak tedy mám od něj svolení, že můžu přidat tlaku. Ne ale jeho zvýšením. Nechceme už tažného koně a vůbec ne se s ním přetahovat (viz výše).
Uvedu dvě možnosti a vhodnost ať si každý sám posoudí. Dokonce jde obě varianty zkombinovat.
A) Na uzdečce s otěžemi. Jakmile koník svolí k vyššímu tlaku - svojí nečinností na požádání tlakem otěžemi vzad směrem na jeho prsa, o něco vyšším stálým tlakem rozkývu hlavu a krk střídavě do stran. Způsobím tak vyšší nepohodlí, než dosud, kterému po nějaké době podlehne pohybem. Pokud ne, ostražitě a jemně tlak lehce navýším a jen si v tom v klidu počkám na náznak pohybu vzad a okamžitě vše povolím. Opravdu velmi rychle! Při dalších a dalších opakováních začne sám nabízet pohyb zpět dřív a rychleji.

Postupně ke koňově náznaku pohybu přidám požadavek jemnosti – měkkosti v hubě. Teprve po tomto pocitu v ruce okamžitě povolím, což rozvede myšlenku koně v pohyb vzad s přilnutím a měkkým uvolněným týlem, krkem a hubou. Namísto zatnutých protažených koutků huby.
B) Na ohlávce s vodítkem. Jakmile koník svolí k vyššímu tlaku, pomalu, klidně, ale ve stálém rytmu přidávám jemné ťuknutí ohlávkou na nose. Podle typu koně můžu i ťuknutím tušírkou na prsou. Stále však vysílám ten prvotní „požadavek“ o pohyb vzad. Rytmus bude mít jemnou velmi uvědomělou, rytmicky navyšující se tendenci, dokud neucítíte, že vám v ruce vodítko alespoň nezměkne a koník nenaznačí směr vzad, stačí jenom zhoupnutí, přenesení váhy vzad, povolení v týlu směrem vzad. Po té bleskurychle jakýkoli tlak, vycházející z našeho bytí, musí okamžitě skončit! Zde je ten moment, kdy se kůň učí reagovat na pouhé požádání. Je to moment, kterým koni vyslovíme slovíčko "DĚKUJI", nebo „BYL JSI SKVĚLÝ“. Ne, tím, že ho uhladíte k smrti.

ad 2. Pokud se kůň začne hýbat, je mu tlak nepříjemný a chce se jej zbavit.

Stačí vyčkat za jemného tlaku, tedy onoho prvního jemného stupně požádání, na koňovu nabídku námi požadovaného pohybu (směrem vzad, buďte skromní, na začátku stačí i jen malé přenesení váhy vzad!). Po té ihned všechen tlak okamžitě bleskurychle musí odeznít. Tady - v tento moment!!  si koník zapamatuje, že směr vzad znamená zbavení se tlaku. Hurá, zbavil se vás. Příště bude nabízet opět pohyb od tlaku, tedy pohyb vzad.

A první koňova informace, že se otěži nemusí bránit, nemusí se s ní prát, ani opírat, ale naopak ji následovat, spolupracovat s ní, je na světě.
Jen chvíli soustředěné práce a máte koně, kterého už můžete minimálně aspoň zastavit.
 

S takovou prací dál vás čeká ...
- začínající remonta, kterou zastavíte, rozejdete, zatočíte
- kůň bezpečný
- kůň ovladatelný - kůň jemný v ruce
- kůň, který netrhá otěž z ruky
- kůň na přilnutí
- kůň....
..... zkrátka vše, co na otěžích potřebujete, můžete koni vysvětlit