Mých 24 hodin, o kterých jsem musela napsat.
Příběh z mého pohledu …
Prostě vám chci vyprávět svůj příběh v naději, že vás třeba i inspiruje. Aby jste se hlouběji zabrali do svého vlastního příběhu, a zjistili, kam až vás může život vést.
Možná víte, že díky koním a několika nahodilým událostem už nějakou dobu působím ve Westernovém městečku Boskovice.
Jednoho z posledních zářiových víkendů končící pracovní sezony, se mi během 24 hodin událo něco, co jsem ještě v životě v tak obrovské míře nezažila. Emocionálně a psychicky mě to nejen dostalo, ale totálně rozebralo, rozložilo do „šroubků a matiček“ !!!
Po běžném sezónním sobotním programu pro veřejnost zpravidla následuje country bál. Dnes to ale okolnosti způsobily jinak. Večer jsme si udělali pro užší kruh zde účinkujících skvělých lidí. Zdůrazňuju, „skvělých“, protože toto 1.soukromé městečko (jak je hrdě nazýváno) je místem, které přitahuje a sceluje lidi hledající „normální a obyčejný život“. Život, pro nějž dnes lidi utíkají z běžného konzumního světa s nekonečnou honbou za penězi a kariérou, s všude přítomnými nasranými a závistivšími bytostmi.
Tady jsou si všichni rovni, kdo to nechápe, dlouho se nezdrží.
Ta jednoduchá směrovka před hlavním vchodem do městečka „Váš svět vs. Náš svět“ tam není pro nic za nic !
Jak obyčejné, když každičký den
máte komu opětovat pozdrav vřelým úsměvem,
si pomáháte a neřešíte kdo komu a co za to,
vám ledaskdo sklání poklonu za pouhé bytí,
se na přivítání upřímně obejmete či stisknete ruce s přímým pohledem,
A nebo vám kolega v pohádkovém obleku spontánně ráno jen tak zaklepe na dveře a donese vonící kávu, či další krásné momenty dle osobitosti každého z nás.
Když vás třeba znovu vracející se návštěvník (a občas z velkých dálek) obdaruje malým osobním dárkem ….
A takových příkladů tu je spoustu…
Nehledě na to, že s každým rokem poznávám stále další neskutečné lidi.
Je to upřímné, žádná hra. Prostě mě to nepřestává bavit a ohromovat. Zmatená jak místa vzdáleností v těsném sousedství můžou být tak strašlivě kontrastující.
Prázdninová vyčerpanost každého z nás se společnými zážitky a hlubokými pocity byla už všude přítomná. Většina zainteresovaných lidí se těší na konec sezóny, ale současně se smutkem, že vše co jsem před chvílí popsala, končí a návrat do všedního reálného života každého z nás bude těžký. Tak silný stav, který byl cítit ve vzduchu jsem tady za své působení ještě nepoznala.
Večer v Salonu si každý dal nějaký ten drink, který si zde oblíbil. Povídalo se, zpívalo a tancovalo při nevšední živé hudbě, ztělesněné jedním z nás. Momenty, kdy náš hrobník na barovém pultu v salonu paří na Rammsteiny nebo další na „Fantoma opery“, z hlavy ledaskdo jen tak nevymaže. Odvázaně, ale slušně, jak je tu zvykem, se bavilo (snad i ti za barem) až do téměř ranních hodin. Diskutovali jsme, co koho pálí, co těší, jaké má myšlenky a potřeby. Některé hovory se rozvedly hodně hluboko a intenzivně. Zkrátka, večer jen pro Nás. Vše zakončeno sedíce na schodech Salonu s nostalgickým výhledem na náměstí pravého westernu s tyčící se šibenicí.
No, šla jsem spát s myšlenkou, jak krásný a sezónně vyjímečný to byl „večer“! A právě tady byl začátek.
Následné nedělní ráno mě šimráním „už“ v půl osmé vzbudil můj úžasný manžel (myslela jsem, že se dospím, když mám vystupovat až v 13.00 hod.). Toho rána měl totiž dvěma lidem převážet koně. A jak už se nejednou stalo, nepodařilo se jim koníky naložit. Požádali mě o pomoc. Tak tedy po 3,5 hod. spánku jsem nasedla do auta a vydali jsme se na odlehlé místo, kdesi na louce u lesa, nakládat koně, které jsem nikdy neviděla. I přes své rozpoložení jsem dokázala nasadit nutné soustředění a pozornost. Nezáleží zde tolik na fyzické kondici. Když mám mysl a srdce spolu, vydoluju ze sebe obrovské soustředění tak, že po 15ti minutách byly koně naloženi a já jim mávala na spokojený odjezd. Vyzvedlo mě domluvené auto a já si mezi tím uvědomila vděčnost oněch majitelů a zároveň sebe sama.
Zatím jsem za své letos 30ti-leté soužití s koňmi a z toho 20ti-leté působení v rámci komunikačního vnímání, každého koně naložila a v tréninku vždy lidem dokázala poradit. Za oněch dvacet let se mi nikdy nestalo, že bych koně nechápala, nebo nedokázala mít v hlavě řešení. Vděčím sama sobě za celoživotní cílevědomou touhu rozumět si s koňmi. Opět mě dnešní situace přesvědčila, že ta těžká dlouhá, málokdy hladká cesta, kterou jsem prošla, má SMYSL. Nespočítaně krát jsem to chtěla vzdát a odcházela od koní, že na to nemám.
No. Využila jsem „brzkého“ dopoledne a domluvila lekci výcviku koně, která mě stejně tak jak tak čekala.
Majitelka sirové mladé 3-leté klisny mě v květnu požádala o její obsednutí. To jsem netušila, že celou „práci“ budu odvádět v podstatě sama, že budu s koněm pracovat skoro denně téměř jenom já. Postupně jsem se dozvídala, že důvodem je především složité zdravotní trápení tak mladé holky. Od prvotního vodění a zvládnutí samotné základní poslušnosti na ruce jsme se do této neděle „propracovaly“ ke druhé vyjížďce s majitelkou v sedle do terénu.
Předchozího dne mě ještě požádala o přiježdění klisny, pro akutně zhoršený zdravotní stav. Neměla sílu ani myšlenky na práci s koněm. Dlouho jsem si tak hezky nezajezdila, tak silný, krásně stavěný zdravý kůň, kterého si dokonce sama odchovala.
Dnes jsme každá na svém koni společně vyrazily na ještě netušeně vyjímečnou vyjížďku. Vše probíhalo podle plánu. Po dobu vyjížďky mi opakovaně vyjadřovala svoji úctu a štěstí zároveň. Vděk že mě mohla potkat. Hledala něco, co nevěděla, že vlastně hledá. Díky mě TO našla, dostala šanci objevit nový směr a nový pohled na koně. Vykládala o tom, jak se jí změnil celý přístup a vnímání koní. Musím dodat, že i já jsem v ní potkala neuvěřitelně vnímavého človíčka, co má smysl pro cit s koňmi. Dokáže naši výcvikovou hodinu vstřebat a následně použít na své další koně i přes své nemalé zdravotní potíže, které bych nikomu nepřála! Snad při každé výcvikové hodině mi s nadšením líčí své úspěchy.
Ovlivněna vlastními myšlenkami vidím, jak se během vyjížďky mění v rozjasněnou, uvolněnou bytost. Tak vyrovnaný a spravedlivý člověk, říkám si. A to vše s podtrhující vděčností při nekonečných děkovných větách na moji adresu.
Navrácení z vyjížďky pro mě bylo obrovsky uklidňující a naplňující. Vždyť je to přesně ONO. Vždyť tohle dělají koně pro nás. Tohle je TO, co se svojí činností snažím lidem dát. Naučit se žít s koněm tělem, myslí, duší a on to KRÁLOVSKY vrací. To je TO, proč jsem s koňmi já. MY se musíme naučit konverzovat s koněm. Bez toho to nejde! Pak jsou schopni všichni zažít něco, co nevím, jak jinak předat než, že to lidé chtějí pochopit a naučit se. Konečně další človíček, kterému budou moci koně rozumět. Co víc si jako trenér přát?
A aby nechyběly vteřiny, kdy jsem tento den neměla užít nebo jej měla prožívat s málem emocí, tak ještě jedoucí na koni zvedám telefon. Slyším klidným mužským hlasem: „myslel jsem, že ještě spíš, stojím tu před tvými dveřmi se dvěma kávami, abych tobě a manželovi zpříjemnil dopoledne po noční zábavě, a nikdo mi neotvírá. Máš ji připravenou na terase“.
Těžko jsem lovila kloudná slova, teď už vím -bezelstné upřímné krásné ráno !
Pokračuju dál. To nejlepší mělo teprve přijít…
Nejvyšší čas, nachystat koně na představení na 13.00 hod, které mám se svými koňmi v aréně westernu. Už třetí rok, což samo o sobě svědčí – pro mě - o jakési jedinečnosti (snad nejsem příliš smělá za sebehodnocení).
Nachystám předváděcí arénu vč.rekvizit, vlezu do reprezentativnějšího oblečení s kloboukem, naleštím své chlupáče a nakšíruju. A jako vždy, jdu je s půl hodinovým předstihem opracovat přímo do předvadiště, tedy do arény.
Ve volnosti je kůň nezávislý. Nikdy nevím, jak bude reagovat, jak se bude chovat v dnešním prostředí, jak má dnes nastavenou mysl. A s těmito neznámými aspekty denně fungovat před lidmi je pro mě psychicky náročné, ale nádherné. Takové chvíle se nedají naplánovat. Učíme se věřit jedna druhé.
Ještě důležitou informaci. Jeden z mých hlavních vystupujících koní onemocněl a já byla nucena improvizovat. Vzít svoji jedinečnou 20ti letou koňskou partnerku TINU, které vděčím FAKT za všechno! A nováčka 7mi-letou Stee, se kterou se seznamujeme první rok.
Naše představení má čistého času 20 min. Kdo ví, je to nesmírně dlouhá doba na to, kvalitně zabavit diváky se třemi koňmi, natož s jedním. Stee, po relativně krátké spolupráci dokáže pár plnohodnotných věcí. Nicméně, myšlenka, že Tina dnes musí zabrat a „odpracovat“ většinu celého představení, mě naplnila nervozitou a vybičovala k absolutnímu výkonu.
Po zhruba půlroční jezdecké absenci, kdy už na ní v podstatě nejezdím, jsme se společně dostaly do naprosté koncentrace. A v dnešních 15ti minutách (+5min. se Stee) se promítl celý 19ti-letý společný život, který přerostl v intimní vztah! Neexistovalo absolutně nic kolem nás, jen my dvě a spolu!! Bez jediného ošizení, se vší poctivostí provedla požadované cviky (ať to byl šp.krok, úklona, obraty, dokonale součinné zavření branky, traversy, bedna s úklonou, mnoho dalších). Svým odhodláním ve mně vyvolávala neskutečnou radost a pokoru přímo na place, které jsem projevovala nepřehlédnutelným úsměvem. Emoce, byly ten moment všude, totální gesto úplné důvěry a splynutí v jedno!! Byla jsem naprosto vnořená do momentální přítomnosti koně. Nedá se to naučit, ani vynutit, musí to zkrátka přijít. Tina pokračovala v něco víc… Po velké jezdecké odmlce (v podstatě se jednalo o nepřipravenost), pode mnou sama nabídla pasážové kroky, ale takové pro něž se při tréninku obě „nadřeme“, snad jen myšlenka to chtěla, ona ji předběhla. To už jsem v tento den byla emočně velmi hluboko …. před lidmi jsem jí v klusu naprosto spontánně padla na krk a se vší láskou, kterou k Tině mám, jí pevně objala.
Už mockrát se stalo, že mě Tina při vystoupeních podržela. Jakoby řekla „já to dnes za tebe dám, neboj se semnou“, a skutečně mě podržela, nenechala mě se v tom máchat. Vzpomínám, tehdy na jednom večerním představení, kdy proběhla skrz el.ohradník, vyděšena vlakem míjejícím se nedaleko areálu. Právě tam, při ukázce za tmy, poprvé osvětlena pouze ONA jedním světlometem, pohybujícím se s ní. Ten můj šílený chlupatý plnokrevník (jak jí často říkám) to DAL i za mě!
Nebo, když druhý koník, snad minutu před vystoupením, chytl kolikový stav. Musela Tina zabrat a bez přípravy „odjet“ sama 20-ti minutové představení. Už není čas na nějaké vymýšlení choreografie! …
Párkrát i přátelé mi řekli. „Ona je v ohradě jak střelená a v komunikaci s tebou je jako vyměněná a tak plně na tebe napojená.“
Přijde vám to jako pohádka? Je to skutečnost. Intenzivní prožívání s jinou bytostí – otevřeně a upřímně s koněm.
Letošním rokem spolu vystupujeme 10 let. Tina má letos za sebou 101 představení. Prožily jsme jak dobré tak zlé a absolvovaly chvíle, kdy jsme se musely naprosto a zcela spolehnout jen na sebe navzájem, našich 20 společných let!
„TINA“ - koně v jejím věku si jistě zaslouží odpočinek. Ale ona, naprosto zdravý, vitální, temperamentní a velmi pracovitý kůň, by nechaná ladem na pastvině (byť jí to na trávě strašně baví), jen chřadla a nicotně marnila svůj energický život. Jasně, exteriér, fyzická flexibilita a výkon už není co bývalo (jsem na tom podobně), ale stále láteřím s myšlenkou, zda by chtěla být odstrčená a postávat v ohradě. Myslím, že ona má na tyhle věci dlouhou budoucnost.
Není to milovaný člen rodiny, ani oblíbený domácí mazlíček. Je to PŘÍTEL, který bude v nouzi s vámi. Je mu jedno jestli jedním okem švidráte, nebo jste zrovna nevyhráli Miss krásy. Pro něj je důležité, že jste upřímní a spravedliví a že si za tím dokážete stát !
Řekla bych, že snad tento proces ani NENÍ MOŽNÝ v mezilidských vztazích. Tak silné TO je!
Dovolím si zdržet jednou zkušeností. Mám potřebu se o ni podělit. Zažila jsem i lidi, kteří jen svoji přítomností koně tolik rozčilovali, že jim ti jinak hodní koně chtěli ublížit. Koně totiž vnímají daleko víc, než si my lidi (ubohé prosté bytosti) myslíme.
Vrátím se zpět k dnešnímu dni.
Dojela za mnou kamarádka (těsně před představením), s níž jsem se seznámila právě na westernu. Poslední dny mě žádala o pomoc s koupí svého životního koně. Přišla za mnou bezprostředně po skončení představení a odchodu diváků. Bylo to v místě, kde stávám s koňmi, aby jsme navázali kontakt s odcházejícími diváky a prohodili pár příjemných slov. I ona se tady semnou pustila do řeči. M.j. připomněla, jak jsem jí natolik blízká, že mě považuje za svoji rodinu. Vyvolalo to ve mně dnes další silný kompliment.
Našemu vcelku dlouhému povídání Tina i Stee nevšedně trpělivě přihlížely. Zajímavé bylo taky nepodmíněné chování Tiny, ta jinak šílená kobyla, co navíc nemá ráda blízkost lidí (mě se naučila tolerovat), si ke mně přistoupila, našlápla se plecí a hlavu nastavila do pozice, kterou si s naprostou grácií vynutila moji pozornost a hlazení objímajíc celou paží její krk …. a to už při dnešních souvislostech vzalo za své … poprvé mě rozbrečel kůň !!!
Rozhodně NEJSEM lítostivý člověk. Mám sice obrovský vrozený CIT VNÍMÁNÍ, ale dík tomu jsem taky v tomhle smyslu velmi pevná osobnost. Toto však byla podpásovka,co dovršila můj TOTÁLNÍ EMOCIONÁLNÍ ROZKLAD.
A stalo se ještě něco, co „NEJDE CHYTIT“.
Kolega, co by jeden z posledních žijících gentlemanů, mé představení přes léto sledoval. Opakovaně se nebál mi upřímně poděkovat a vzdát obdiv, ale taky profesionálně vyzdvihl mé chyby, které se snažil odstraňovat. Nevím, zda se mu to povedlo, ale patří mu mé velké dík a taktéž obdiv celé jeho osobě!
Dnes mě zastavil a řekl: „Sledoval jsem tě a viděl to celé. Tentokrát to ale bylo jiné!“ … použil slovo, které už nevím, ale žádala jsem ho o bližší specifikaci. Na můj první dojem to se svoji velkou slovní zásobou snad ani nedokázal. „Bylo na vás něco zvláštního, něco bylo jinak…. I diváci to museli cítit.“ … pak jsem mu popsala svůj prožitek a on souhlasně odpovídal. TO BYLO ONO, říkám si v duchu !!! On TO viděl ???!!!
Ještě před úplným odjezdem domů mě navštívila slečna z dopolední vyjížďky. Je mi ctí, že ji dnes můžu říkat kamarádka. Připomněla mi bezednou spokojenost a nadšenou vděčnost, že mě potkala a současně lítost, že se tak nestalo už dřív. Její radost z naší spolupráce byla silnější a převyšovala její (zmíněný) zdravotní stav.
JDE TO!, občas trénuju lidi, kteří pochopí, co jsem se jim snažila předat. Ona to „POCHOPILA se vší krásou! Je to pro mě další krásný úspěch.
Mé nicotné sebevědomí se učí přijímat lahodící děkovná slova diváků, vč. upřímných dětí, co za mnou běží, aby dostaly podpis „té kovbojky“. A po svém vyjádřily poděkování za nevšední zážitek, dokonce i dáreček občas dostanu. Tohle už bylo moc.
Znáte ten bezmezný pocit (ať už z jakéhokoli důvodu - smajlík), když se cítíte dobře, nemáte nad ničím žádnou kontrolu a přitom bezmezně důvěřujete, vůbec nic vám nevadí a k tomu jste naprosto šťastní?
Je možné, že mé emoce byly tolik převršené, že mohly být ovlivněny událostmi a mými prožitky předchozích dnů. Ale nic z toho nemění na tom, že se to opravdu stalo za 24 hodin a nic z toho není smyšlené ani přikrášlené. Opravdu ani slovo.
Není těžké prokazovat si úctu, víru v druhé, důvěru v sebe i v to co děláme pro sebe i ostatní. Každý je jedinečný a jako takový si zaslouží být respektován. Nemůže to být přeci tak těžké!
Když vím, že takové místo existuje a že takoví lidé JSOU ! ! !
Nikdy jsem neplánovala vystupovat s koňmi. Vyhýbala jsem se jakékoli výstřednosti i bližšímu
kontaktu s lidmi. Možná proto jsem hledala soudržnost, sounáležitost, vzájemnost, vztah a pochopení. U lidí se mi to dlouho nedařilo. A když jsem se dostala ke koním, cítila jsem, že tam je to možné.
Má představení nejsou soubory očekávaných cviků za účelem potlesku. Je to ten nejhlubší vztah s koněm, který jsme společně schopni v přítomnosti a v momentálním nastavení dát najevo a předat lidem.
Lidé se často ptávají, „jak dlouho to musíte koně učit“?
Neustále se vztah mění a rozvíjí. Nenazývala bych to učením, je to stále přítomná komunikace s jiným tvorem, která nám, dle mého, oběma umožní být lepším. Cením si toho, že koně jsou schopni odpouštět a zapomínat naše chyby. Umožňují mi hlubší úroveň myšlení, učí mě harmonii, spravedlnosti, vyrovnanosti a nabízejí vnitřní uvědomění, že je s nimi možné cokoli, vlastně snad všechno !!
Jak vysvětlit, co pro mě vztah s koněm znamená. Jak mám předat co nejlíp své cítění, vždyť nikdo nemůže diskutovat o mých prožitcích. Mezi mnou a mým koněm dochází k nejintenzivnější a nejintimnější komunikaci, jakou jsem si kdy dokázala představit. Předávat to dalším lidem je zkouška.
Před pár dny 7.10., mimo western, na letos poslední veřejné koňské akci, v davu zastaví člověk s vřelým úsměvem ke mně a plným slovem mi děkuje za nádhernou ukázku s koňmi. O kus dál mě zastaví jiný „Na celé akci jste se mi líbila nejvíc vy“, a chce si se mnou podat ruku…
Tohle je můj příběh z Mého pohledu.
Mám stále proč pokračovat, i když často unavená a s jazykem na vestě. Ale stojí mi to za to!
Někdy s vnitřními výčitky k rodině, dětem i manželovi. Snad mě berou takovou, jakou jsem a nemají mi to za zlé. Tímto jim nekonečně moc děkuji za podporu a trpělivost !!!
Taky nekonečně moc všem lidem okolo děkuji ! Těm lidem, kterým dělám radost, těm, co mi neustále pomáhají - a oni vědí, kdo to je. I těm, co se mi nebojí věcně vytknout chyby. Stále se chci učit, posouvat hranice svých prožitků a sdílet krásné chvíle s koňmi a lidmi, kteří také chtějí. Děkuji !!!
Najděte to také v sobě uvnitř. A je jedno, při čem to zrovna najdete, hledejte!
Dáša, 20.10.2017
Budu Vám zde vyprávět skutečný příběh v naději, že vás inspiruje a, že zjistíte, kam až můžete Svůj život vést.
Díky koním a několika nahodilým událostem už nějakou dobu působím ve Westernovém městečku Boskovice.
Jednoho z posledních zářiových víkendů končící pracovní sezony 2017, se mi během 24 hodin událo něco, co jsem ještě v životě v tak obrovské míře nezažila. Emocionálně a psychicky mě to nejen dostalo, ale totálně rozebralo, rozložilo do „šroubků a matiček“ !!!
Po běžném sezónním sobotním programu pro veřejnost zpravidla následuje country bál. Dnes to ale okolnosti způsobily jinak. Večer jsme si udělali pro užší kruh zde účinkujících skvělých lidí. Zdůrazňuju, „skvělých“, protože toto 1.soukromé městečko (jak je hrdě nazýváno) je místem, které přitahuje a sceluje lidi hledající „normální a obyčejný život“. Život, pro nějž dnes lidi utíkají z běžného konzumního světa s nekonečnou honbou za penězi a kariérou, s všude přítomnými nasranými a závistivšími bytostmi. /promiňte mi ta slova
Tady jsou si všichni rovni, kdo to nechápe, dlouho se nezdrží.
Ta jednoduchá směrovka před hlavním vchodem do městečka „Váš svět vs. Náš svět“ tam není pro nic za nic !
Jak obyčejné, když každičký den
- máte komu opětovat pozdrav vřelým úsměvem,
- si pomáháte a neřešíte kdo komu a co za to,
- vám ledaskdo sklání poklonu za pouhé bytí,
- se na přivítání upřímně obejmete či stisknete ruce s přímým pohledem,
- A nebo vám kolega v pohádkovém obleku spontánně ráno jen tak zaklepe na dveře a donese vonící kávu, či další krásné momenty dle osobitosti každého z nás.
- Když vás třeba znovu vracející se návštěvník (a občas z velkých dálek) obdaruje malým osobním dárkem ….
A takových příkladů tu je spoustu…
Nehledě na to, že s každým rokem poznávám stále další neskutečné lidi.
Je to upřímné, žádná hra. Prostě mě to nepřestává bavit a ohromovat. Zmatená jak místa vzdáleností v těsném sousedství můžou být tak strašlivě kontrastující.
Prázdninová vyčerpanost každého z nás se společnými zážitky a hlubokými pocity byla už všude přítomná. Většina zainteresovaných lidí se těší na konec sezóny, ale současně se smutkem, že vše co jsem před chvílí popsala, končí a návrat do všedního reálného života každého z nás bude těžký. Tak silný stav, který byl cítit ve vzduchu jsem tady za své působení ještě nepoznala.
Večer v Salonu si každý dal nějaký ten drink, který si zde oblíbil. Povídalo se, zpívalo a tancovalo při nevšední živé hudbě, ztělesněné jedním z nás. Momenty, kdy náš hrobník na barovém pultu v salonu paří na Rammsteiny nebo další na „Fantoma opery“, z hlavy ledaskdo jen tak nevymaže. Odvázaně, ale slušně, jak je tu zvykem, se bavilo (snad i ti za barem) až do téměř ranních hodin. Diskutovali jsme, co koho pálí, co těší, jaké má myšlenky a potřeby. Některé hovory se rozvedly hodně hluboko a intenzivně. Zkrátka, večer jen pro Nás. Vše zakončeno sedíce na schodech Salonu s nostalgickým výhledem na náměstí pravého westernu s tyčící se šibenicí.
No, šla jsem spát s myšlenkou, jak krásný a sezónně vyjímečný to byl „večer“! A právě tady byl začátek.
Následné nedělní ráno mě šimráním „už“ v půl osmé vzbudil můj úžasný manžel (myslela jsem, že se dospím, když mám vystupovat až v 13.00 hod.). Toho rána měl totiž dvěma lidem převážet koně. A jak už se nejednou stalo, nepodařilo se jim koníky naložit. Požádali mě o pomoc. Tak tedy po 3,5 hod. spánku jsem nasedla do auta a vydali jsme se na odlehlé místo, kdesi na louce u lesa, nakládat koně, které jsem nikdy neviděla. I přes své rozpoložení jsem dokázala nasadit nutné soustředění a pozornost. Nezáleží zde tolik na fyzické kondici. Když mám mysl a srdce spolu, vydoluju ze sebe obrovské soustředění tak, že po 15ti minutách byly koně naloženi a já jim mávala na spokojený odjezd. Vyzvedlo mě domluvené auto a já si mezi tím uvědomila vděčnost oněch majitelů a zároveň sebe sama.
Zatím jsem za své letos 30ti-leté soužití s koňmi a z toho 20ti-leté působení v rámci komunikačního vnímání, každého koně naložila a v tréninku vždy lidem dokázala poradit. Za oněch dvacet let se mi nikdy nestalo, že bych koně nechápala, nebo nedokázala mít v hlavě řešení. Vděčím sama sobě za celoživotní cílevědomou touhu rozumět si s koňmi. Opět mě dnešní situace přesvědčila, že ta těžká dlouhá, málokdy hladká cesta, kterou jsem prošla, má SMYSL. Nespočítaně krát jsem to chtěla vzdát a odcházela od koní, že na to nemám.
Takže dál. Využila jsem „brzkého“ dopoledne a domluvila lekci výcviku koně, která mě stejně tak jak tak čekala.
Majitelka sirové mladé 3-leté klisny mě v květnu požádala o její obsednutí. To jsem netušila, že celou „práci“ budu odvádět v podstatě sama, že budu s koněm pracovat skoro denně téměř jenom já. Postupně jsem se dozvídala, že důvodem je především složité zdravotní trápení tak mladé holky. Od prvotního vodění a zvládnutí samotné základní poslušnosti na ruce jsme se do této neděle „propracovaly“ ke druhé vyjížďce s majitelkou v sedle do terénu.
Předchozího dne mě ještě požádala o přiježdění klisny, pro akutně zhoršený zdravotní stav. Neměla sílu ani myšlenky na práci s koněm. Dlouho jsem si tak hezky nezajezdila, tak silný, krásně stavěný zdravý kůň, kterého si sama odchovala.
Dnes jsme každá na svém koni společně vyrazily na ještě netušeně vyjímečnou vyjížďku. Vše probíhalo podle plánu. Po dobu vyjížďky mi opakovaně vyjadřovala svoji úctu a štěstí zároveň. Vděk že mě mohla potkat. Hledala něco, co nevěděla, že vlastně hledá. Díky mě TO našla, dostala šanci objevit nový směr a nový pohled na koně. Vykládala o tom, jak se jí změnil celý přístup a vnímání koní. Musím dodat, že i já jsem v ní potkala neuvěřitelně vnímavého človíčka, co má smysl pro cit s koňmi. Dokáže naši výcvikovou hodinu vstřebat a následně použít na své další koně i přes své nemalé zdravotní potíže, které bych nikomu nepřála! Snad při každé výcvikové hodině mi s nadšením líčí své úspěchy.
Ovlivněna vlastními myšlenkami vidím, jak se během vyjížďky mění v rozjasněnou, uvolněnou bytost. Tak vyrovnaný a spravedlivý člověk, říkám si. A to vše s podtrhující vděčností při nekonečných děkovných větách na moji adresu.
Navrácení z vyjížďky pro mě bylo obrovsky uklidňující a naplňující. Vždyť je to přesně ONO. Vždyť tohle dělají koně pro nás. Tohle je TO, co se svojí činností snažím lidem dát. Naučit se žít s koněm tělem, myslí, duší a on to KRÁLOVSKY vrací. To je TO, proč jsem s koňmi já. MY se musíme naučit konverzovat s koněm. Bez toho to nejde! Pak jsou schopni všichni zažít něco, co nevím, jak jinak předat než, že to lidé chtějí pochopit a naučit se. Konečně další človíček, kterému budou moci koně rozumět. Co víc si jako trenér přát?
A aby nechyběly vteřiny, kdy jsem tento den neměla užít nebo jej měla prožívat s málem emocí, tak ještě jedoucí na koni zvedám telefon. Slyším klidným mužským hlasem: „myslel jsem, že ještě spíš, stojím tu před tvými dveřmi se dvěma kávami, abych tobě a manželovi zpříjemnil dopoledne po noční zábavě, a nikdo mi neotvírá. Máš ji připravenou na terase“.
Těžko jsem lovila kloudná slova, teď už vím -bezelstné upřímné krásné ráno !
Pokračuju dál. To nejlepší mělo teprve přijít…
Nejvyšší čas, nachystat koně na představení na 13.00 hod, které mám se svými koňmi v aréně westernu. Už třetí rok, což samo o sobě svědčí – pro mě - o jakési jedinečnosti (snad nejsem příliš smělá za sebehodnocení).
Nachystám předváděcí arénu vč.rekvizit, vlezu do reprezentativnějšího oblečení s kloboukem, naleštím své chlupáče a nakšíruju. A jako vždy, jdu je s půl hodinovým předstihem opracovat přímo do předvadiště, tedy do arény.
Ve volnosti je kůň nezávislý. Nikdy nevím, jak bude reagovat, jak se bude chovat v dnešním prostředí, jak má dnes nastavenou mysl. A s těmito neznámými aspekty denně fungovat před lidmi je pro mě psychicky náročné, ale nádherné. Takové chvíle se nedají naplánovat. Učíme se věřit jedna druhé.
Ještě důležitou informaci. Jeden z mých hlavních vystupujících koní onemocněl a já byla nucena improvizovat. Vzít svoji jedinečnou 20ti letou koňskou partnerku TINU, které vděčím FAKT za všechno! A nováčka 7mi-letou Stee, se kterou se seznamujeme první rok.
Naše představení má čistého času 20 min. Kdo ví, je to nesmírně dlouhá doba na to, kvalitně zabavit diváky se třemi koňmi, natož s jedním. Stee, po relativně krátké spolupráci dokáže pár plnohodnotných věcí. Nicméně, myšlenka, že Tina dnes musí zabrat a „odpracovat“ většinu celého představení, mě naplnila nervozitou a vybičovala k absolutnímu výkonu.
Po zhruba půlroční jezdecké absenci, kdy už na ní v podstatě nejezdím, jsme se společně dostaly do naprosté koncentrace. A v dnešních 15ti minutách (+5min. se Stee) se promítl celý 19ti-letý společný život, který přerostl v intimní vztah! Neexistovalo absolutně nic kolem nás, jen my dvě a spolu!! Bez jediného ošizení, se vší poctivostí provedla požadované cviky (ať to byl šp.krok, úklona, obraty, dokonale součinné zavření branky, traversy, bedna s úklonou, mnoho dalších). Svým odhodláním ve mně vyvolávala neskutečnou radost a pokoru přímo na place, které jsem projevovala nepřehlédnutelným úsměvem. Emoce, byly ten moment všude, totální gesto úplné důvěry a splynutí v jedno!! Byla jsem naprosto vnořená do momentální přítomnosti koně. Nedá se to naučit, ani vynutit, musí to zkrátka přijít. Tina pokračovala v něco víc… Po velké jezdecké odmlce (v podstatě se jednalo o nepřipravenost), pode mnou sama nabídla pasážové kroky, ale takové pro něž se při tréninku obě „nadřeme“, snad jen myšlenka to chtěla, ona ji předběhla. To už jsem v tento den byla emočně velmi hluboko …. před lidmi jsem jí v klusu naprosto spontánně padla na krk a se vší láskou, kterou k Tině mám, jí pevně objala.
Už mockrát se stalo, že mě Tina při vystoupeních podržela. Jakoby řekla „já to dnes za tebe dám, neboj se semnou“, a skutečně mě podržela, nenechala mě se v tom máchat. Vzpomínám, tehdy na jednom večerním představení, kdy proběhla skrz el.ohradník, vyděšena vlakem míjejícím se nedaleko areálu. Právě tam, při ukázce za tmy, poprvé osvětlena pouze ONA jedním světlometem, pohybujícím se s ní. Ten můj šílený chlupatý plnokrevník (jak jí často říkám) to DAL i za mě!
Nebo, když druhý koník, snad minutu před vystoupením, chytl kolikový stav. Musela Tina zabrat a bez přípravy „odjet“ sama 20-ti minutové představení. Už není čas na nějaké vymýšlení choreografie! …
Párkrát i přátelé mi řekli. „Ona je v ohradě jak střelená a v komunikaci s tebou je jako vyměněná a tak plně na tebe napojená.“
Přijde vám to jako pohádka? Je to skutečnost. Intenzivní prožívání s jinou bytostí – otevřeně a upřímně s koněm.
Letošním rokem spolu vystupujeme 10 let. Tina má letos za sebou 101 představení. Prožily jsme jak dobré tak zlé a absolvovaly chvíle, kdy jsme se musely naprosto a zcela spolehnout jen na sebe navzájem, našich 20 společných let!
„TINA“ - koně v jejím věku si jistě zaslouží odpočinek. Ale ona, naprosto zdravý, vitální, temperamentní a velmi pracovitý kůň, by nechaná ladem na pastvině (byť jí to na trávě strašně baví), jen chřadla a nicotně marnila svůj energický život. Jasně, exteriér, fyzická flexibilita a výkon už není co bývalo (jsem na tom podobně), ale stále láteřím s myšlenkou, zda by chtěla být odstrčená a postávat v ohradě. Myslím, že ona má na tyhle věci dlouhou budoucnost.
Není to milovaný člen rodiny, ani oblíbený domácí mazlíček. Je to PŘÍTEL, který bude v nouzi s vámi. Je mu jedno jestli jedním okem švidráte, nebo jste zrovna nevyhráli Miss krásy. Pro něj je důležité, že jste upřímní a spravedliví a že si za tím dokážete stát !
Řekla bych, že snad tento proces ani NENÍ MOŽNÝ v mezilidských vztazích. Tak silné TO je!
Dovolím si zdržet jednou zkušeností. Mám potřebu se o ni podělit. Zažila jsem i lidi, kteří jen svoji přítomností koně tolik rozčilovali, že jim ti jinak hodní koně chtěli ublížit. Koně totiž vnímají daleko víc, než si my lidi (ubohé prosté bytosti) myslíme.
Vrátím se zpět k dnešnímu dni.
Dojela za mnou kamarádka (těsně před představením), s níž jsem se seznámila právě na westernu. Poslední dny mě žádala o pomoc s koupí svého životního koně. Přišla za mnou bezprostředně po skončení představení a odchodu diváků. Bylo to v místě, kde stávám s koňmi, aby jsme navázali kontakt s odcházejícími diváky a prohodili pár příjemných slov. I ona se tady semnou pustila do řeči. M.j. připomněla, jak jsem jí natolik blízká, že mě považuje za svoji rodinu. Vyvolalo to ve mně dnes další silný kompliment.
Našemu vcelku dlouhému povídání Tina i Stee nevšedně trpělivě přihlížely. Zajímavé bylo taky nepodmíněné chování Tiny, ta jinak šílená kobyla, co navíc nemá ráda blízkost lidí (mě se naučila tolerovat), si ke mně přistoupila, našlápla se plecí a hlavu nastavila do pozice, kterou si s naprostou grácií vynutila moji pozornost a hlazení objímajíc celou paží její krk …. a to už při dnešních souvislostech vzalo za své … poprvé mě rozbrečel kůň !!!
Rozhodně NEJSEM lítostivý člověk. Mám sice obrovský vrozený CIT VNÍMÁNÍ, ale dík tomu jsem taky v tomhle smyslu velmi pevná osobnost. Toto však byla podpásovka,co dovršila můj TOTÁLNÍ EMOCIONÁLNÍ ROZKLAD.
A stalo se ještě něco, co „NEJDE CHYTIT“.
Kolega, co by jeden z posledních žijících gentlemanů, mé představení přes léto sledoval. Opakovaně se nebál mi upřímně poděkovat a vzdát obdiv, ale taky profesionálně vyzdvihl mé chyby, které se snažil odstraňovat. Nevím, zda se mu to povedlo, ale patří mu mé velké dík a taktéž obdiv celé jeho osobě!
Dnes mě zastavil a řekl: „Sledoval jsem tě a viděl to celé. Tentokrát to ale bylo jiné!“ … použil slovo, které už nevím, ale žádala jsem ho o bližší specifikaci. Na můj první dojem to se svoji velkou slovní zásobou snad ani nedokázal. „Bylo na vás něco zvláštního, něco bylo jinak…. I diváci to museli cítit.“ … pak jsem mu popsala svůj prožitek a on souhlasně odpovídal. TO BYLO ONO, říkám si v duchu !!! On TO viděl ???!!!
Ještě před úplným odjezdem domů mě navštívila slečna z dopolední vyjížďky. Je mi ctí, že ji dnes můžu říkat kamarádka. Připomněla mi bezednou spokojenost a nadšenou vděčnost, že mě potkala a současně lítost, že se tak nestalo už dřív. Její radost z naší spolupráce byla silnější a převyšovala její (zmíněný) zdravotní stav.
JDE TO!, občas trénuju lidi, kteří pochopí, co jsem se jim snažila předat. Ona to „POCHOPILA se vší krásou! Je to pro mě další krásný úspěch.
Mé nicotné sebevědomí se učí přijímat lahodící děkovná slova diváků, vč. upřímných dětí, co za mnou běží, aby dostaly podpis „té kovbojky“. A po svém vyjádřily poděkování za nevšední zážitek, dokonce i dáreček občas dostanu. Tohle už bylo moc.
Znáte ten bezmezný pocit (ať už z jakéhokoli důvodu - smajlík), když se cítíte dobře, nemáte nad ničím žádnou kontrolu a přitom bezmezně důvěřujete, vůbec nic vám nevadí a k tomu jste naprosto šťastní?
Je možné, že mé emoce byly tolik převršené, že mohly být ovlivněny událostmi a mými prožitky předchozích dnů. Ale nic z toho nemění na tom, že se to opravdu stalo za 24 hodin a nic z toho není smyšlené ani přikrášlené. Opravdu ani slovo.
Není těžké prokazovat si úctu, víru v druhé, důvěru v sebe i v to co děláme pro sebe i ostatní. Každý je jedinečný a jako takový si zaslouží být respektován. Nemůže to být přeci tak těžké!
Když vím, že takové místo existuje a že takoví lidé JSOU ! ! !
Nikdy jsem neplánovala vystupovat s koňmi. Vyhýbala jsem se jakékoli výstřednosti i bližšímu
kontaktu s lidmi. Možná proto jsem hledala soudržnost, sounáležitost, vzájemnost, vztah a pochopení. U lidí se mi to dlouho nedařilo. A když jsem se dostala ke koním, cítila jsem, že tam je to možné.
Má představení nejsou soubory očekávaných cviků za účelem potlesku. Je to ten nejhlubší vztah s koněm, který jsme společně schopni v přítomnosti a v momentálním nastavení dát najevo a předat lidem.
Lidé se často ptávají, „jak dlouho to musíte koně učit“?
Neustále se vztah mění a rozvíjí. Nenazývala bych to učením, je to stále přítomná komunikace s jiným tvorem, která nám, dle mého, oběma umožní být lepším. Cením si toho, že koně jsou schopni odpouštět a zapomínat naše chyby. Umožňují mi hlubší úroveň myšlení, učí mě harmonii, spravedlnosti, vyrovnanosti a nabízejí vnitřní uvědomění, že je s nimi možné cokoli, vlastně snad všechno !!
Jak vysvětlit, co pro mě vztah s koněm znamená. Jak mám předat co nejlíp své cítění, vždyť nikdo nemůže diskutovat o mých prožitcích. Mezi mnou a mým koněm dochází k nejintenzivnější a nejintimnější komunikaci, jakou jsem si kdy dokázala představit. Předávat to dalším lidem je zkouška.
Před pár dny 7.10., mimo western, na letos poslední veřejné koňské akci, v davu zastaví člověk s vřelým úsměvem ke mně a plným slovem mi děkuje za nádhernou ukázku s koňmi. O kus dál mě zastaví jiný „Na celé akci jste se mi líbila nejvíc vy“, a chce si se mnou podat ruku…
Tohle je můj příběh z Mého pohledu.
Mám stále proč pokračovat, i když často unavená a s jazykem na vestě. Ale stojí mi to za to!
Někdy s vnitřními výčitky k rodině, dětem i manželovi. Snad mě berou takovou, jakou jsem a nemají mi to za zlé. Tímto jim nekonečně moc děkuji za podporu a trpělivost !!!
Taky nekonečně moc všem lidem okolo děkuji ! Těm lidem, kterým dělám radost, těm, co mi neustále pomáhají - a oni vědí, kdo to je. I těm, co se mi nebojí věcně vytknout chyby. Stále se chci učit, posouvat hranice svých prožitků a sdílet krásné chvíle s koňmi a lidmi, kteří také chtějí. Děkuji !!!
Najděte to také v sobě uvnitř. A je jedno, v čem to zrovna budete hledat!
Dáša, 20.10.2017
